Ladislav Cvetkov
Ladislav Cvetkov nar. 16.3.1941 v Bulharsku
Sešli jsme se s panem Ladislavem v zahradní restauraci na začátku září. Přišel, ačkoli měl zraněnou nohu a téměř nemohl chodit. Jako vždy z něj byla přesto cítit energie a nadšení pro život. Říká, že má v životě štěstí, protože měl vždycky "kliku".
Pane Ladislave, začněme od začátku, kde jste vyrůstal a jaké bylo vaše dětství, jaká je vaše rodina?
Maminka byla Češka a tatínek Bulhar. Proto ačkoli jsme vždy bydleli v Sofii, mluvím česky, maminka na nás vždycky česky mluvila. Ale do Čech jsem se poprvé dostal až po vojně. Vyrůstali jsme společně se sestrou Vendulkou, která je o 7 let starší. Já jsem byl takové zvídavé dítě a to mi i zůstalo.
Moje manželka se jmenuje Maslina, což v češtině znamená Oliva. Je režisérka, točila pro bulharskou televizi hrané filmy. Náš syn Ladislav teď pracuje také pro BTV, točí reportáže o zajímavých lidech a věcech. A pokud chcete radu, jak mít spokojený rodinný život, tak já doporučuju hodně pracovat a moc se tím pádem nezdržovat doma. Pak nemůžou vzniknout problémy.
Co jste studoval a kde jste pracoval?
Nejdřív jsem se vyučil hodinářem, pak jsem se ale dostal k jemné mechanice, optice a výpočetní technice. V podstatě jsem nikdy nedělal jen jednu věc, ale vždycky zároveň několik rozdílných. Například v době, kdy jsem pracoval ve Státní Statistice ve výpočetním středisku a po ukončení pedagogickém vzdělání jsem učil na střední škole. Byla to střední vzorná průmyslová škola jemné mechaniky a optiky v ulici Cyrila a Metoděje. Kromě toho jsem napsal k tomuto oboru napsal učebnici. Tato učebnice byla označena jako dílo nejmladšího autora. Jsem přesvědčený, že člověk může učit jen to, co dělá, v čem je odborník, čemu perfektně rozumí. Proto jsem učil to, co jsem dělal ve výpočetním středisku. Mám tady i fotky z té doby.
Ale mimo to jsem měl vždycky kliku a dostal se k různým zajímavým příležitostem. Třeba jsem během socialistické éry inicioval natočení 16 koprodukčních filmů. Došel jsem totiž na to, že v rámci RVHP byla snaha točit koprodukční filmy, ale nikdo nic nepřipravil, tak jsem jim přinesl scénář k více , než polovině filmů a těm lidem se to líbilo, že oni nemusí nic dělat, ale budou za to mít pochvalu.
Nebo jsem se dostal k velkému projektu přípravy světelné show firmy Art Centrum, na Carevci ve Veliko Tarnovu, tato akce bzla realizována k 1300 založení Bulharského státu.
Pro mě byla skvělá doba, kdy jsem pracoval v Československém kulturním středisku (dnešní České centrum). Tehdy to bylo tady v Sofii centrum skutečně té nejlepší kultury, na akce pořádané střediskem se normálně skoro nedalo dostat, tehdejší ředitel pan Vojta dokázal vytvořit skvělý program, třeba tehdy byly populární takzvané malé divadelní formy. Já jsem tam pracoval velmi rád za něj i později za jeho nástupce. Měli jsme akce nejen v Sofii, ale jezdili jsme s nimi i po celém Bulharsku, bylo to vážně velice inspirující a tvůrčí období. Bohužel jsem pak kvůli jednomu protekčnímu soudruhovi odešel. S ním se moc nedalo pracovat – nejen že nic neuměl, ale navíc se netajil tím, že si o Bulharech myslel, že jsou póvl a otroci. Když to takhle jednou prohlásil při cestě zpět do Sofie, tak strašně jsem se naštval, že jsem ho chytnul a vysadil z auta bez ohledu na to, že byla studená podzimní noc, pršelo. Nakonec jsme se pro něj sice vrátili, ale určitě na to nikdy nezapomenul!
Vždy jsem se angažoval v Československém klubu TGM. Napadlo mě, že by bylo fajn se společně pravidelně scházet, ale aby to byla zábava. Tak vznikly úterní večery, které pak byly několik let velice oblíbené. Bylo to jednoduché – nachystal jsem jen pití, karty a pinpong a dal vědět lidem. Postupně se rozkřiklo, že je tam dobrá nálada a scházeli jsme se pravidelně každý týden.
Kromě toho jsem vždycky tlumočil a překládal.
Jak jste se vlastně k překladům dostal?
To bylo už v roce 1954, bylo mi 13 roků, byl jsem v sedmé třídě, když do Bulharska přijeli pionýři z Československa na pobyt u moře. Mě tam vzali, abych překládal. Čekali jsme na ně na nádraží. Vlak přijel, vystoupila soudružka ředitelka a začala na děti strašně rychle mluvit. Já jsem tam stál a mlčel, protože jsem jí vůbec nic nerozuměl, úplně jsem začal panikařit! Až po několika minutách jsem začal občas chytat nějaké povědomé slovo. Později se ukázalo, že soudružka ředitelka byla maďarská Slovenka a po několika dnech cesty do Bulharska, co byla s dětmi zavřená ve vlaku, prostě zvolila jazyk, který jí byl nejbližší, bohužel pro mne to byla maďarština.
Později jsem se stal členem Svazu překladatelů v Bulharsku. Svaz dělal vždycky různé semináře pro členy a mě požádali, abych tam přednášel. Nechtěl jsem přednášet nějak nudně, tak jsem přemýšlel, co je vlastně pro překladatele důležité. Myslím, že je to pochopení, že překladatel paradoxně musí umět mlčet. To, co překládá, si musí nechat sám pro sebe.
Uvědomil jsem si to mimo jiné také díky tomu, že jsem dlouhá léta dělal takzvaného vládního překladatele, překládal jsem při oficiálních státních návštěvách československých státníků v Bulharsku i naopak a to jak za socialismu, tak po převratu. Překládal jsem i pro pana prezidenta Václava Havla, kterého si nesmírně vážím.
Vždycky jsem přemýšlel, jak je možné, že mě socialismu nechali překládat. Myslím, že to bylo tím, že jsem od nich, od komunistů, nikdy nic nechtěl.
S těmi překlady to bylo často dost veselé. Například tady v Sofii byly v 70-80. letech takzvané Parlamenty míru. Do Sofie se sjely zástupci všech možných zemí, nejen socialistických, ale byli tady i Angličané, Němci a podobně. Jednou jsem měl na starosti organizaci tlumočníků delegátů ubytovaných v hotelu Moskva. A nám se stalo, že hned po příletu se ztratil jeden Brit. Všichni se ubytovali, jen ten jeden chyběl. Začali jsme tedy zjišťovat, kde by mohl být, ale úplně bezvýsledně. To tehdy byl strašný průšvih. Nakonec do toho byla zapojena státní bezpečnost, která pátrala, kde mohla, ale taky nic nezjistila. Já jsem pak náhodou šel za jedním známým – výtvarníkem. Tehdy totiž kromě těch našich delegátů přiletěli taky umělci, výtvarníci. Představte si, že ten Brit se hned na letišti chytnul těch bohémských umělců a šel s nimi pařit a několik dní byl tak rozjařený, že ho ani nenapadlo, že by se měl nějak nahlásit u té své delegace.
Nebo jindy byl v Sofii sjezd agrární strany, na něj přijeli i zástupci z Británie. Todor Živkov se chtěl ukázat a všechny pozval do vládní rezidence v Bojaně a byla tam velká hostina. Hned jak se vrátili do hotelu, začalo být jedné Angličance strašně špatně a pak se přidávali další a další se stejnými problémy. Bylo to v noci, přesto samozřejmě zburcovali tlumočníky. Lékaři jim chtěli brát vzorky stolice a dělat podobné nepříjemné procedury, tak jsem se snažil to s nimi domluvit, aby to řešili nějak jinak, mírněji. Nakonec se mi to podařilo. Pak se zpětně ukázalo, že jim u Živkova dali nějaký mandlový krém, ve kterém byla Salmonela.
Pane Ladislave, jste vlastenec?
Já o sobě říkám, že jsem zapadlý vlastenec. Miluju Čechy i Bulharskoa a moje srdce patří oběma národům.
A jste věřící?
Já nejsem ani věřící ani nevěřící. Já jsem vždycky o všem chtěl vědět, co nejvíc, takže jsem i o náboženství strašně moc zjišťoval. Četl jsem Bibli i Korán, ale asi nejbližší je mi náboženství starých Řeků. Oni ti řečtí bohové jsou totiž lidští. Mají lidské chyby, dělají nejen dobré skutky, ale taky pletichaří, dělají si naschvály a vůbec se chovají přirozeně. Já mám takové předsevzetí udělat aspoň jeden dobrý skutek denně. Je to jedno co, nikdo o tom nemusí vědět, ale denně aspoň jeden.
Podle vás, jaké jsou tři nejdůležitější věci na světě?
Zdraví, to je nejdůležitější.
Pak člověk nesmí přestat pracovat, nesmí ustrnout na jednom místě.
A taky je důležité neudělat nikdy žádný podraz. Nikdy nelhat, pokud je to nutné, abych někoho nezranil pravdou, tak pak raději mlčet.
