Blíží se období dovolených, tak vkládám konečně popis naší cesty Tureckem, na kterou jsme se vypravili v dubnu.
Naše cesta z Bulharska do Turecka vedla přes Capadocii, Alanyi, Side, Pamukkale, Selcuk, Efes a dům pany Marie u Efesu, Canacale zpátky do Bulharska. Celkem jsme najeli přes 4000 km za 10 dnů během velikonočních prázdnin. Mapa cesty. Předpokládali jsme, že bude hezké jarní počasí, jak se na takovou jižní zemi sluší a patří, ale hned první den v Turecku jsme projížděli sněhovou vánicí a tak na Bílou sobotu bylo všude kolem nás opravdu bílo.
Na hraniční přechod jsme přijeli před půlnocí, takže jsme se moc neorientovali, kam bychom měli jet a nějak jsme se prokličkovali kolem linkových autobusů a přijeli k první budce. Závora byla před ní, takže jsme museli vystoupit a jít k okýnku, kde nám koukli do pasů a závoru otevřeli. Po pár metrech byla druhá budka, tam chtěli vidět papíry od auta a po dalších sto metrech byla před námi nějaká podivná budova, kam odcházeli všichni cestující z autobusů. Takže manžel sebral pasy a šel se tam podívat. Uvnitř bylo několik přepážek a popisy jen v turečtině. Naštěstí se tam zrovna energicky přiřítili dva mladíci, kteří nám poradili, co dělat a kam zajít. Důležité je, abyste měli s sebou papíry od auta a pokud nejste majitelem auta, tak budete potřebovat ověření, že můžete automobil používat. Auto vám zapíšou do pasu a při návratu z Turecka zase kontrolují, že to auto máte stejné. Takže jsme posbírali razítka, ale to ještě nebylo všechno. Po dalších pár metrech jsme přijeli na další stanoviště a tady bylo úkolem zkontrolovat zavazadla. Dostali jsme další razítko a doufali, že máme všechno za sebou, ovšem před výjezdem z hraničního přechodu stojí další budka, kde celník zkontroloval, jestli jsme proběhli skutečně všemi kontrolními body a získali všechna razítka. Měli jsme radost, že jsme uspěli a po dvaceti minutách odjížděli spokojení do Turecka.
Silnice v Turecku jsou naprosto skvělé. Mezi turistickými destinacemi, které jsme navštívili, jsou všude rychlostní silnice o minimálně 4 pruzích, takže můžete jezdit běžně rychlostí 100 km v hodině a tím je cestování v Turecku docela snesitelné, ačkoli vzdálenosti jsou opravdu velké. Pokud plánujete do Turecka vyrazit autem nebo si auto půjčit, určitě se vyplatí mít diesel. Aktuální cena benzínu v Turecku je cca 4,40 liry zatímco nafta stojí o cca 1 liru méně. Cena benzínu je zde údajně druhá nejdražší na světě, takže se vyplatí dotankovat před překročením hranic ještě v Bulharsku.
Dálniční poplatky jsou trochu tajuplné. Na všech mýtných branách jsou automatické brány. První jsme projeli (bylo otevřeno) aniž jsme cokoli koupili nebo zaplatili. Na benzince se za dálnici zaplatit nedá. Před další mýtnou branou jsme nakonec našli budovu se stejným logem HCI, jaký je na branách a tam jsme si koupili nálepku, kterou jsme nabili na 100 lir. Snad to i stačilo, ale nejsme si vůbec jistí, protože displeje s námi hovořili pouze turecky, čísla ukazovaly nějaké zvláštní (jednou například 121, což nás naprosto zmátlo vzhledem k tomu, že celková cena, kterou jsme zaplatili, byla 100 lir) a neměli jsme tušení, zda se jedná o cenu nebo o zůstatek.
Protože jsme míjeli cestou ve vánici spoustu nákladních automobilů a protože silnice byla silně posolená , měli jsme auto celé pokryté bílým povlakem, tak jsme se rozhodli najít nějakou automyčku. Na Shellce jsme našli nějakou automatickou, tak jsme se rukama nohama s obsluhou domlouvali, že bychom jako chtěli tam umýt auto. Nakonec jsme si porozuměli a nechali nás najet před myčku, postříkali nám celé auto hezky mydlinkami a pustili myčku. Ani neškytla. Asi technický problém. Turek, co nás obsluhoval ani nemrkl a nechal nás přejet na druhou stranu benzinky a tam nám auto umyl ručně vapkou a pak ručně pečlivě vysušil. To všechno za 1 liru! Tedy asi za 10 Kč.
Co se týká cestování autem, za zmínku stojí také to, že u všech zajímavých turistických míst je velké parkoviště, kde po vás budou chtít za parkování zaplatit pár lir (většinou 5lir).
První nocleh jsme si rezervovali v termálním hotelu v Kizilcahamam. Byl to velký resort s několika ulicemi vil a několika bazény. Ubytování ani bazény nestály za nic, ale zato jsme měli šanci poznat, jak to chodí v hotelu pro místní Turky a nikoli pro turisty. Bazény byly oddělené zvlášť pro ženy a zvlášť pro muže, takže žádná „family fun“ se nekonala. Přiznám se, že nás to zpočátku překvapilo, ale nakonec jsme náš pobyt pojali jako poznávací. Turecké ženy tady téměř všechny mají zahalené hlavy v krásných šátcích a je vidět, že i v pokrývce hlavy jsou jasné trendy stejně jako v ostatních kusech oblečení. Vůbec nejzajímavější bylo, že do bazénu slečny, dámy i důchodkyně chodí oblečené do speciálních úborů. Ty mladší v barevných tunikách bez rukávů a legínách po kolena, ty starší v dlouhých kalhotách a tunikách s dlouhými rukávy. Mám silný pocit, že musí být strašně nepříjemné se v tom koupat a mít na sobě vlastně mokré oblečení, ale dámy se bavily náramně a když na půl hodiny pustili tobogán, stály ve frontě všechny bez rozdílu. Pravdou je, že v bazénu byla taková jako uvolněná atmosféra. Tím, jak tam žádní chlapi holky neokukují, má to něco do sebe. V malém a děsně horkém termálním bazénku seděly starší dámy a nezávazně konverzovaly. My cizinky a ještě asi dvě mladé slečny, které měly na sobě normální, tedy „západní“, plavky, jsme se tam cítily trochu jako vetřelci, ale všechny místní byly milé a za všech okolností usměvavé.
To platí prakticky o všech místních službách. Turci jsou milí, úslužní a pozdrav a otázku „jak se máš“ umí snad v 50 jazycích. Češtinu ovládají všichni. Těmito třemi slovy samozřejmě jejich jazykové schopnosti většinou končí, ale minimálně poprvé je to příjemné. Všichni prodavači se vás nejdřív zeptají, odkud jste, jakoby startovací cenu pro vyjednávání stanovovali podle země původu turisty. Tím se dostávám k obchodu. Ať chcete nebo nechcete, musíte o ceně smlouvat. Výjimkou jsou jen supermarkety a restaurace, kde jsou uvedeny ceny. V ostatních obchodech se suvenýry, oblečením, zlatem, botami a podobně, žádnou cenovku nenajdete. Takže první cena, kterou vám sdělí je taková jakoby orientační a začíná smlouvání. Když jsem se ptala jednou na cenu já a nechtěla jsem v žádném případě smlouvat, jen jsem chtěla vědět, kde by se cena tak asi mohla pohybovat, prodavač sám po chvíli vysvětlil, že jsme v Turecku a on prostě musí smlouvat, protože tak to tady funguje. Ale když mě tak vidí, že mi to sleví o čtvrtinu.
Capadocie – je oblast ve středním Turecku, která je známá pro své tufové komíny, které vznikly zvětráváním horniny, na jejímž povrchu je vulkanická vrstva. Těmto skalním útvarům se říká Fairy chimneys“ , protože prý v nich žijí víly. Nejzajímavější místa oblasti jsou soustředěna kolem městečka Göreme v okruhu cca 20-30 km. Pro návštěvu je ideální mít automobil, jinak se budete muset mezi místy přesouvat taxi.
Bydleli jsme ve malinké vesničce Ortahisar, kde je malá pevnost vysekaná do jedné ze skal. A přímo v této pevnosti se ve vysekané jeskyni i poměrně příjemná a autentická restaurace Ali Baba. Za zmínku stojí také náš hotel – je to totiž jeskynní hotel Ortahisar Cave Hotel– prostě do skály vytesali jeskyně, ve kterých se bydlí. Měli jsme obavu, že nám tam bude zima, ale pokojíčky byly krásně vytápěné podlahou a určitě pobyt tady stál za to. I díky Fatmě, která se o hotel stará a která nám každé ráno připravovala luxusní snídani a která nám skvěle poradila, kam a kudy jet.
První den odpoledne jsme projeli údolí od městečka Ürgüp do městečka Avanos. Po cestě jsme se zastavili na několika místech s vyhlídkami na skalní komíny. Poté jsme zamířili do Open air muzea Zelve. Ještě před příjezdem tam jsme se zastavili na místě zvaném Paşabağ – je to menší skalní město se skalními útvary připomínajícími houby. Toto místo je volně přístupné, neplatí se vstupné a dostanete se kamkoli si umanete. Bylo to naše první setkání se skalním městečkem a byli jsme tím naprosto uchvácení. Vlezli jsme všude, do každé jeskyně a díry, vyšplhali nahoru na skály a dívali se na městečko shora, prostě se nám to moc líbilo. Dole u parkoviště jsou stánky s občerstvením a suvenýry, tak jsme si poprvé koupili fresh z pomerančů a granátového jablka a spokojenost byla maximální. Když jsme přijeli do Zelve, zjistili jsme, že v dubnu zavírají poměrně brzy již v 17 hodin (poslední vstup v 16:15), tak jsme to museli nechat na další den (a dobře jsme udělali). Po cestě do Ürgüpu je vyhlídka s názvem Devrent valley a zde jsou skály ve tvaru třeba velblouda. Vyfotili jsme si to tam a pokračovali zpět do hotelu. Cestou zpět do Ortahisaru jsme se ještě zastavili na vyhlídce, které se říká Sunset point. Každý den při západu slunce se zde sejde velké množství lidí, především turistů (za vjezd se platí) a kochají se západem slunce nad údolím s úchvatnými skalními útvary. Tak jsem zvědavá, jestli sem náš synek opravdu vezme svoji vyvolenou, až ji bude chtít požádat o ruku J Neviděla jsem totiž moc míst, která by byla romantičtější!
Capadocia: Den 1 mapa: https://goo.gl/maps/ISpOI
Druhý den po skvělé snídani jsme vyrazili do terénu s plánem navštívit Open air muzea a údolí Ihlara.
První zastávkou bylo Zelve. Dnes je Zelve přístupné jako Open Air museum a je otevřeno denně 8-17 hod (v letní sezóně určitě déle). Děti do 12 let mají vstup zdarma, ale je třeba předložit v pokladně jejich pasy dokazující věk a dostanou vytištěnou vstupenku, kterou projdou přes turnikety. Dospělí platí vstupné do Zelve 10 lir. Pokud plánujete navštívit více míst v oblasti, doporučuji si zakoupit Museum pass, který stojí 45 lir a zahrnuje vstupné do 7 populárních míst: Zelve Open Air museum, Göreme Open Air museum – včetně vstupného do Dark church – nejlépe zachovaný a nejbohatěji zdobený kostel, Ihlara Valley, Derinkuyu – podzemní město, Kaymakli – podzemní město, Özkonak – podzemní město. Díky této kartě máte také přednostní vstup do těchto míst bez nutnosti stát ve frontě, což my jsme naštěstí nevyužili, protože nikde nebylo tolik lidí, ale v létě se to může skutečně hodit. Karta platí 72 hodin od prvního použití a prodávají je u daných památek v pokladně. Nám se karta vyplatila, protože jsme navštívili Zelve, Göreme, Kaymakli a Ihlara Valley.
https://journeywonders.com/cappadocia-travel-guide/
Vesnice Zelve byla vybudována mezi 9. A 13. stoletím křesťany, kteří zde v té době žili. Vybudovali si příbytky, hospodářské místnosti i kostely v tufových skalách, protože hloubit do tohoto materiálu bylo velmi snadné. Vesnice byla místními Řeky obydlena až do roku 1924, kdy došlo k výměně obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem a Řekové odsud byli vystěhováni. Poté byla vesnice místními muslimy využívána až do 50. let 20. století, kdy byla eroze už tak pokročilá, že přebývat zde bylo nebezpečné a tak byla založena vesnice Nové Zelve, kam se obyvatelé odstěhovali. O d té doby byla oblast nechána na pospas slunci, vodě a větru a eroze pokračovala. Jeden z místních kostelů dnes je již zavalen a na více místech můžete pozorovat, jak je příroda silná a pokračuje v pozvolném rozkladu. Zelve je komplex 3 propojených údolí, ve kterých můžete volně prozkoumávat vyhloubené místnosti, tunely, kostely a také výrobnu vína s prastarým kamenným lisem. Některé místnosti jsou jednoduše přístupné, do jiných můžete vlézt s většími obtížemi a určitě si s sebou vezměte baterku, ideálně čelovku. Nám se průzkum tohoto místa líbil strašně moc, strávili jsme tady minimálně 2-3 hodiny a považujeme jej za mnohem lepší než známější Open Air musem v Göreme, kam jsme zamířili hned poté.
Open Air musem v Göreme (jednotlivé vstupné 20 lir) je od Zelve vzdáleno jen cca 10 km. Rozkádá se na menší ploše než Zelve, ale je zde obrovské množství jeskynních kostelů a zajímavých klášterních místností – jídelní stoly a lavice v refektářích jsou vytesány přímo z kamene, do kterého jsou místnosti vyhloubeny, a vypadá to skvěle. Ve všech kostelích jsou nádherné středověké fresky, nejbohatší jsou pak v kostele, který se nazývá Dark church. Do tohoto kostela se platí zvláštní vstupné, pokud nemáte Museum pass. Göreme Open Air Museum navštěvuje mnohem více turistů než Zelve, takže nemáte moc klid rozjímat nad krásou skal, jeskyní a fresek v kostelích. Jsou zde vybudovány nové chodníky, v kostelích jsou dřevěné podlahy, aby se neponičily podlahy původní a tak celkově Göreme nevyznívá tak autenticky jako Zelve. Proto pokud navštívíte tuto oblast a měli byste se rozhodnout mezi Göreme a Zelve, doporučila bych Zelve z hlediska autentičnosti, Göreme pokud hledáte uměleckou hodnotu výzdoby. Návštěva zde trvá maximálně 2 hodiny, spíš méně.
Z Göreme jsme vyrazili do Ihlara Valley. Cestovali jsme podle mapky, kterou jsme dostali v hotelu a nevšimli jsme si, že není v měřítku, takže místo očekávaných cca 50 km jsme z Goreme do Ihlara Valley ujeli cca 90 km, ale nelitovali jsme. Ihlara Valley je fascinující 100 m hluboký kaňon, na jehož dně teče říčka. Podél řeky na obou stranách je několik skalních kostelů zdobených freskami, dříve jich prý bylo až sto. Přijeli jsme ke vstupu, odkud vede na dno kaňonu cca 300 schodů a navštívili jsme několik kostelů. Procházku zde můžete protáhnout na celý den, pořád by bylo co objevovat a obdivovat.
Po cestě zpět jsme se zastavili v městečku Gölüdag – je tam totiž volně přístupné podzemní město, neplatí se vstupné a přístupné je i po 17 hodině, kdy jsme se vraceli z Ihlara Valey. Zaparkujete na místním náměstíčku a přímo odsud vedou do podzemního města dva vchody. Nejsou propojeny, takže nezapomeňte a vlezte do obou. Toto podzemní město je skutečně poměrně malé a přístupné je jen jedno, v některých místech dvě patra, ale zato místnosti v něm jsou poměrně velké a velkorysé. Najdete zde stáje pro velbloudy, kostel i obytné místnosti. Jejich využití je napsáno turecky a anglicky, ale další vysvětlení nedostanete.
Poslední den naší návštěvy v Capadocii jsme navštívili podzemní město Kaymakli a vřele doporučuji všem, kteří do této oblasti zavítají. Neuvěřitelné podzemní bludiště, ve kterém jsou mezi jednotlivými podlažími (přístupné jsou 4) uzoučké a nízké tunely, obytné místnosti, kostely, kuchyně, výroba, stáje, to všechno hluboko pod zemí vás bude fascinovat. Podzemní města si místní budovali po staletí, aby se měli kam ukrýt, když oblastí procházeli někteří z mnohých nájezdníků. Věřím tomu, že ačkoli v podzemí měli místní všechno, co potřebovali, včetně čerstvého vzduchu díky jednoduchému systému klimatizačních komínů, určitě se přemístili na povrch ihned, kdy nebezpečí pominulo. Návštěvníci musí jít pouze po modrých šipkách směrem tam a po červených směrem zpět, protože v úzkých tunelech se prostě nevyhnete! Po vstupu do podzemního města vás hned odchytí průvodce a nabízí vám své služby, ale myslím, že to s cenou už přehánějí (nám nabízeli za 70 lir), i když se od nich můžete dozvědět velmi zajímavé informace.
Alanya – přímořské letovisko, 120 km od Antalye, středně velké, v létě určitě méně divoké než Antalya, ale přesto plné hotelů a resortů, obchodů s neorigálními kopiemi oblečení, obuvi, kabelek a elektroniky na každém rohu. Nádherná Kleopatřina pláž je rozdělena na sekce, které patří k jednotlivým hotelům, v létě to musí být docela masakr tam najít místo na ručník. Přímo ve městě je na skále majestátný hrad a přímo u Kleopatřiny pláže je vstup do jeskyně Damlatas. Je to malinkatá krápníková jeskyně, kde je stálá teplota 22-23 C celý rok a vysoká vlhkost. Jeskyně se doporučuje pro astmatiky a tak většina návštěvníků zde zůstává delší dobu, než kolik by bylo potřeba k tomu, abyste jeskyni viděli (to by stačilo 5-10 minut maximálně). Ve spodní části jsou lavičky k relaxaci. Vstupné je nízké, ale pokud nemáte dýchací problémy, budete malými rozměry jeskyně asi zklamáni. Žádný Moravský kras to skutečně není!
Na cestě do Alanye ze Side a Antalye leží Delfinárium a obrovský Aquapark. Obojí musí být skvělá atrakce pro děti, ale my neměli čas ani to správné počasí, abychom je navštívili.
Side – stará část letoviska Side leží na výběžku do moře a je to úchvatné místo, kde ze současných budov trčí antické zbytky. Ačkoli jste v současném městě s obchody, restauracemi a hotýlky, procházíte se přímo mezi pozůstatky z antických chrámů. Takže to není žádné sterilně udržované archeologické naleziště obehnané plotem, ale živoucí organismus, kde si kafe můžete dát na krásném mořském pobřeží a metr od vás se přitom válejí v trávě antické sloupy a korintské hlavice. Jedinou památkou, kam se platí vstupné, je místní antické divadlo, které je velmi dobře zachováno. Prohlídku města si naplánujte alespoň na půl dne. Sice není moc velké, co se týká rozměrů, ale jeho atmosféra vás určitě uchvátí a budete se tady chtít potloukat dlouho.
