Řecko nejsou jen pláže a antické památky! Na poloostrově Mani vás čekají tajemné staré kamenné věžové domy

Jeden z jižních výběžků Peloponésu se nazývá Mani. Turistické průvodce vás navnadí na to, že zde uvidíte věžové domy, jejichž historie sahá do středověku, kdy místní klany bojovaly mezi sebou o úrodnou půdu, která byla a je v těchto končinách vzácná. Cílem bojů mezi klany bylo zničit mužské příslušníky protivníkova klanu, vyplenit jejich opevněné domy a zničit jejich výstavní střechy. Aby dosažení tohoto prestižního cíle bylo co neobtížnější, časem začaly klany stavět domy stále vyšší a dnes můžete na poloostrově najít kamenné věžové domy o třech i čtyřech patrech. Tato bojová tradice se zde dochovala živá až do 19. století a vypadá to, že i v dnešní době stálé místní holdují zábavě založené na vojenských základech.

Když jsme navštívili zblízka opevněné domy ve vesnici  Pirgos Dirou, všude v okolí se válelo velké množství vystřílených patronů. Klikaté silnice, které se vinou podél pobřeží, jsou zde lemovány velkým množstvím dopravních značek. Ty, které jsou staršího data a jsou plechové, jsou prostříleny jako řešeto a evidentně slouží místním jako oblíbené terče.

Ačkoli Mani ve 20. století skomíralo a postupně se celý poloostrov vylidnil, dnes dochází k jeho postupné obnově. Jednak unikátní věžové domy přitahují pozornost turistů, kteří sem kvůli nim váží dlouhou cestu, jednak se stala nesmírně populární jeskyně Dirou (Caves of Dirou), kterou lze přirovnat k Punkevní jeskyni v našem Moravském krasu. Lodičkou se zde jede cca 30 minut a poté následuje kratší prohlídka suché části jeskyně. Průvodci na lodičkách podávají výklad pouze v řečtině a suchou část si už procházíte úplně sami, bez průvodce, ale i tak určitě její návštěva stojí za to! Odsud na jih po silnici lemující pobřeží dojedete až na nejjižnější cíp poloostrova a cestou potkáte velké množství věžových domů. Do některých z nich lze bez problémů „proniknout“, nejsou zpravidla nijak ohrazené ani zabezpečené, jsou jen zarostené divokým plevelem a uvnitř jsou plné vysušených dobytčích (nebo kdo ví, co to tam stanovalo za zvířata) výkalů.

    Jeskyně Dirou a nádherná zátoka s pláží přímo u vchodu do jeskyně.

Kromě těchto původních, polorozpadlých a tajemně vyhlížejících domů panuje v těchto končinách čilý stavební boom, ve velkém jsou zde budovány turistické penziony a hotely ve stejném, kamenném duchu věžových staveb.  Všechny okolní (notně vysušené a kamenité) pozemky jsou pečlivě ohrazeny kamennými zídkami, které jsou vyskládány i na nejstrmějších svazích a člověku tak zůstává rozum stát, proč to ti lidé dělali! Pokud jste byli někdy ve Skotsku, je možné, že vám to bude povědomé, jen tady je krajina, na rozdíl od šťavnatě zeleného Skotska, úplně vyprahlá, zejména v létě.

Po cestě na jih od Pirgos Dirou až na nejjižnější cíp poloostrova do vesničky Kokkonodia vám to autem bude trvat necelou hodinu (pokud se nebudete nikde zastavovat, nám to se třemi kratšími zastávkami trvalo cca 2 hodiny) a potkáte jen pár menších pláží s nádherně čistou vodou a minimem návštěvníků. Většinu pobřeží na této straně tvoří skály strmě padající do moře.  Pokud se na zpáteční cestu vydáte po opačné straně poloostrova, pláží zde uvidíte mnohem více, jsou písčité nebo oblázkové, ale ani tady nebudete mít určitě pocit, že je pláž plná lidí, spíš je pravděpodobné, že ji budete mít takřka sami pro sebe.

My se zastavili nejdřív ve vesničce Pirgos Dirou – sledovali jsme turistické značení, které nás zavedlo k „Fortified Settlement“ tedy skupině původních věžových domů s ohrazením a kostelíkem. Tato skupina je nově restaurovaná a najdete ji přímo v současné zástavbě. 

Když se tam budete procházet, v dálce uvidíte další skupinu polorozpadlých věžových domů – ta je úplně mimo současnou zástavbu a dá se tam autem dostat po místní polňačce. Domy nejsou nijak zabezpečené, ale upozorňuju, že je to tam dost zarostené, ale každopádně zajímavé místo.

Další věžové domy jsme pak po cestě viděli po obou stranách silnice prakticky všude. Stavili jsme se ve vesnici Kita (opět romantická skupina původních domů včetně kamenného kostelíku, volně přístupná, tady zatím ještě neopravovaná).

Asi nejromantičtěji vypadá skupina věžových domů v další vesnici Vathia. Je totiž na kopci a když do vesnice přijíždíte ze severu, kocháte se krásným pohledem zespodu a když odsud odjíždíte směrem na jih, fotku ze silnice si neudělá jen ten, kdo nemá foťák (nebo absolutní ignorant).

Na nejjižnějším místě poloostrova ve vesničce Kokkinogia najdete zbytky kostelíka (vypadalo to tak) – byly tam sice turistické značky, ale nějak jsme řeckému označení zde neporozuměli . Na jedné z cedulí jsme si přečetli, že je to Hydro Orákulum, tak jsme této stavbičce umístěné na skále nad nádhernou tyrkysově modrou zátokou, začali takhle říkat. Ale asi je to blbost, bohužel náš jinak perfektní průvodce (Rough Guides) tentokrát mlčel.

Mapa naší cesty včetně zastávek je zde: mapa Mani

Pokud by se skutečně někdo z vás vydal do těchto míst Peloponésu, určitě se ubytujte alespoň na jednu noc v hotelu Faris a pokud to nevyjde na ubytování, aspoň se tam stavte na oběd nebo večeři! Je sice mimo hlavní cesty, ale mírná zajížďka určitě stojí za to! Majitel všechno dělá sám od pěstování vlastního oregana, přes výrobu výborného jogurtu a sýra, po domácí chleba, marmelády a med. Snídaně tedy sestává výhradně z vlastních produktů (třeba ten čerstvý pomerančový džus – hmmm, to je prostě paráda). My tam pak i dvakrát večeřeli a v obou případech jsme byli nadšení. Navíc majitel o tom jídle vypráví s nelíčeným nadšením a do nejmenších detailů – že to kůzlátko, co budeme jíst, má od farmáře z protějšího kopce, že ty grandiozní nakládané ořechy dělá on sám, protože mladé ženské už na to nemají trpělivost (trvá to 20 dnů!), že ráno vstával v půl páté, aby v pět už sklízel oregano, protože to se musí posbírat do té doby, než vyleze pořádně slunce, jinak to může vyhodit, protože to po usušení zčerná!

My tento hotel zvolili jako základnu pro návštěvy Mystry, Monemvasie a právě Mani.